Tak to tady prostě chodí
Alice zasedla za stůl, pero namočila v kalamáři a začala psát.
Milá Sofie,
toto je asi poslední dopis, co ti píšu. Je to fakt děs být zavřená v této „kleci“. Včera mě zase připoutali k posteli. Ale vždyť jsem nic tak strašného neudělala. Slyšela jsem, jak si ty sestry mezi sebou říkají, že zítra půjdu na operaci. A proto je to poslední dopis, co ti píšu. Viděla jsem mnoho lidí, co podstoupili tuto operaci. Z většiny se staly úplně bezduché osoby.
Nechápu, proč mě tam chtějí poslat. A nikdy neodpustím matce, že mě sem dala. Prý: „Bude to pro tebe nejlepší, Alice. Opravdu ti tu pomůžou.“ Pomůžou? A s čím? Jsem normální, chápeš to Sofie? N-O-R-M-Á-L-N-Í. Ale ty to víš, že? Jako jediná mě chápeš. Vždyť ty jsi mi poradila, abych zničila dům toho úchylného chlapa. Shodou okolností v něm uhořel. Ani mi to nevadí, to má za to, co všechno mi udělal.
Doufám, že se ještě setkáme,
Alice
Poté co Alice dopsala dopis, odložila pero a zavolala na sestru. Sestra Evansová za chvíli přiběhla.
„Slečno Evansová, mohla byste tento dopis poslat Sofii? Adresu přeci znáte.“
„Ale ovšem, Alice. A nezapomeň, že za chvíli máš sezení s doktorem Zinomem,“ řekla sestra a soucitně na Alici pohlédla. Měla tuto jedenáctiletou holčičku ráda, i když věděla, co všechno provedla. Alice byla schizofrenní a své fiktivní kamarádce Sofii psala snad každý týden.
Za 10 minut přišla sestra znovu a společně šly ponurými chodbami psychiatrické léčebny, až došly do ordinace doktora Zinoma.
„Nezapomeň pozdravit,“ připomněla jí sestra, zaklepala a poslala Sofii do místnosti.
„Dobrý den.“
„Dobrý. Takže, Alice, posaď se tady do křesla,“ uvítal ji doktor Zinom.
Alici se ta místnost vůbec nelíbila. Nesnášela nemocniční prostředí a tady ta místnost tomu byla velmi podobná.
„Co jsi to včera zase vyváděla? Můžeš mi popsat, co se stalo?“ ptal se lékař.
„Víte, ve vedlejším pokoji je ten kluk, co je divný. Myslím, že má autismus nebo jak se tomu říká. Říkal o mně hnusné věci. Sofie mi poradila, ať mu vezmu ty kostky, co pořád přerovnává. Tak jsem to udělala.“
„Ale to nesmíš. Ten kluk pak dostal hrozný záchvat a trvalo dlouho, než se podařilo uklidnit. Zapálit dům pana Davise ti taky poradila Sofie?“
„Ano, to mi řekla. Ona mi vždy dává užitečné rady,“ usmála se záhadně Alice.
„Nedá se nic dělat, tu operaci provedeme asi ještě dnes,“ řekl si pro sebe doktor.
Alice, nenech se od něj řezat.
„Ale co mám dělat, Sofie?“
„Alice, co to říkáš?“
Vidíš, chce se tě jen zbavit, zabij ho!
„Ale čím?“
„S kým to mluvíš?“
Chce nás rozdělit, Alice. To přeci nechceš.
„NE, to nechci, ale poraď mi něco?
„Co se děje, Alice?!“
Vidíš ty skalpely a nože na zadním stole? Určitě se trefíš do nějaké tepny.
„Sofie, já se trochu bojím, co když to nevyjde?“
„Alice, podívej se na mě. Je tady Sofie? Odpověz mi.“
„Máš pravdu, asi to udělám,“ prohlásila Sofie a jako očarovaná přišla ke stolu a začala si prohlížet skalpely.
„Alice! Co tam děláš?! Vše je to jen tvé hlavě!“ snažil se ji uklidnit lékař.
Nenech se zviklat! Udělej to!
Alice vzala nůž a s odhodláním se vydala k doktorovi Zinomovi. Ten však už začal prchat na chodbu a Alice se rozběhla za ním.
„Pomoc! Pojďte mi někdo chytit tu holku, už má zase halucinace,“ křičel doktor. Z okolních ordinací vyšli další doktoři a nakonec se jim podařilo zadržet Alici, aniž by se někdo nějak vážně poranil.
„Připoutejte ji k lůžku. Operaci je nutné provést hned.“
„Jakou operaci myslíš, António? Lobotomii?“ zeptal se jeden z doktorů, co momentálně vlekl zuřící Alici k lůžku s řemeny.
„Samozřejmě, je to opravdu účinné.“ prohlásil doktor Zinom.
Další den šla sestra Evansová roznášet pacientům obědy. Když přišla do pokoje číslo 4, který obývala Alice, nestačila se divit. Místo té holčičky, co byla po většinu času veselá a milá, leželo v posteli bezduché stvoření s jizvou přes celé čelo. Bylo jí jasné, co se stalo. Operace se nepovedla. Sestřičce jen prolétlo hlavou, co jí říkal doktor Zinom. Tak to tady prostě chodí. Položila tác s jídlem na stůl a šla do dalšího pokoje.
