Můj blog

Jednou procházel jsem se v sadu,

pozorujíc bělavé květy jabloní,

když spatřil jsem HO vzadu.

Plavé vlasy mu rámovaly sněhobílou tvář,

oči jak dvě hluboké studny -

věděl jsem, že je mi osudný.

Zeptal jsem se, co ode mně žádá,

ale on mi jen ukázal záda.

A já oněměl úžasem.

Dvě bílá křídla

Spousta jemných peříček

Anděl

Naznačil mi, abych šel za ním.

A tak jsem šel s andělem v jabloňovém sadu.

On vepředu, já vzadu.

Zastavili jsme až na vršku kopce.

Sad byl za námi.

A tam posadili jsme se.

Mlčeli jsme – nebylo třeba mluvit.

Věděl jsem, že mě naprosto chápe.

Jako by říkal: "Tak se vzchop, chlape!"

V té chvíli se zvedl a roztáhl svá křídla

Odletěl.

A já zůstal sám.