1.příspěvek
19.4.1846
Jsem Oliver. Je mi 17. Ve skutečnosti nežiju v polovině 19. století, ale v roce 2014. Světem hýbe rusko- ukrajinská krize, epidemie eboly v Africe a spory o pásmo Gazy. Ale tady je to úplně jiné. Naštěstí se mi podařilo získat tento sešit, ať si sem můžu zaznamenat alespoň něco. Rád bych vám teď řekl, jak jsem se sem dostal, ale sám to nevím. Tak vám povím, jak to začalo.
Před 2 dny jsme měli zkoušku s kapelou (hraji na kytaru). A po ní jsem měl mít schůzku s jednou holkou – Jenny. Seznámil nás bratránek na jednom kriketovém zápase. Ne, že bych byl nějak nervózní – nebylo to první rande, ale přeci jsem jen trošku byl. Z roztržitosti jsem si nechal mobil ve zkušebně. Měli jsme se sejít v Hyde parku. Přišel jsem s dvouminutovým předstihem, ale po 10 minutách Jenny nikde nebyla. Netrpělivě jsem přecházel sem a tam, protože už mi začínala být zima, když v tom slyším: „Naval prach, vole!“ Otočím se a tam 3 bezďáci. Když jsem u jednoho zahlédl nůž, na nic jsem nečekal, otočil se a běžel pryč.
Jako na potvoru se rozběhli za mnou. A pak se to stalo. Zakopl jsem. Myslel jsem, že je to můj konec. Začal jsem přemýšlet, jestli mě jen okradou nebo i zabijí, ale překvapilo mě, že písek do kterého jsem spadnul, byl mokrý. Vždyť poslední 3 dny vůbec nepršelo (a to je v Londýně snad zázrak). A bezďáci nikde. Vstal jsem a snažil se ze sebe sundat písek. A pak jsem si začal uvědomovat ty změny. Kde je sakra ten stoletý platan? A to osvětlení?
Moc dlouho jsem rozjímat nemohl, protože jsem uslyšel, jak na mě někdo křičí:
„Hej, co tu děláš?! Vypadni odtud, tohle není místo pro otrhance, jako si ty.“
Tak jsem raději odběhl k východu. Po cestě jsem moc lidí nepotkal – lilo jak z konve. Ale všichni byly oblečení úplně jinak než já. A když jsem vyšel z parku, má jediná myšlenka byla: Kde to do pr… jsem?
Nevím, co si ostatní lidi mysleli, když jsem zíral na dlážděnou cestu, kde občas přejel kočár s koňmi. Napadlo mě zeptat se kolemjdoucího na datum. Logicky se mi divil, na co mi to bude. Bylo 17. dubna. Ale rok mi trochu vyrazil dech. 1846. Podlomily se mi kolena. Téměř 160 let zpět. Jak se to mohlo stát?
Jako omámený jsem pokračoval po Bayswater Road. A pak jsem si vzpomněl na jeden dokument, co nedávno dávali na BBC – Díry v čase. Nevěřil jsem na takové věci. Ale teď to bylo jedno. Netušil jsem, jak se dostat domů. Šel jsem na Grosvenor Square a přemýšlel jsem, kdo by mi mohl pomoct. Z mých myšlenek mě vyrušila až Abbey – prodavačka růží. A právě mi je nabízela. Nejdřív jsem byl naštvaný, co po mně chce. Ale pak jsem si ji prohlédl pořádně. Přesto, že byla promoklá a vyhublá, vypadala celkem hezky a nevinně. Dokonce bych si od ní tu růži koupil, ale neměl jsem peníze, natož „současné“ peníze.
„Promiň, nemám ti jak zaplatit, objevil jsem se tu z roku 2014.“
„2014? Takový rok ani nemůže existovat.“ řekla jako bych z ní dělal blázna a začala odcházet. Jenomže to byl jediný člověk, kterého znám.
„Počkej! Přece vidíš, že nevypadám, jako někdo kdo žije v současné době. Sám nevím, co tu dělám a jak jsem se sem dostal. Jsem Oliver. A ty?“
„Abigail, říkají mi Abby“ odpověděla. A tak jsme se seznámili. Řekla mi o své práci, o tom, jak musí pracovat, protože zrušili práci žen v dole a tak si její maminka musela najít jinou, ale méně placenou práci. A Abby teď musí pomáhat vydělávat na živobytí.
Pověděl jsem jí něco o sobě, ale je to těžké, nemůžu říct, že rád chatuji a hraji hry na Playstationu. I tak jsem se jí snažil říct něco o naší době. Nakonec jsem dodal historku, jak jsem se octl v roce 1846. A o mém problém, že nevím, jak se dostat zpět. Nemluvě o tom, že nevím, kde spát, co jíst...
„Na, tady máš kousek chleba, víc už nemám.“ nabídla mi.
„Děkuji, jsi můj zachránce.“ usmál jsem se na ni.
Za to jsem ji pomohl s prodejem růží, ve dvou to jde přeci lépe. Občas jsem se pobavil nad tím, jak se lidé dívají na mé oblečení, účes a tak.
